Nohy, naše stavební kameny

Zjistila jsem však, že po pár prvních ,,bolestných“ začátcích se dá v běhu najít spousta kladů. Dá se zároveň využít i pro dobrý rozbor, kde děláme ve styku s podložkou chybu a co nás potom z toho bolí. Při běžné chůzi také děláme chyby a to jsou právě ty špatné návyky, ale protože nechodíme tolik, nebo i když ano, tělo se na tuto činnost natolik adaptovalo, že nemusí vykázat známky bolestí. Běh náš pohybový aparát zatíží mnohem více a mohou se tedy projevit jeho slabosti, stejně tak, jako třeba i u náročnější turistiky.
Spousta potíží se vyvine kvůli nedostatečné či asymetrické síle středu těla. V předešlých článcích jsem se věnovala metodě DNS (Dynamická neuromuskulární stabilizace), kterou se dá náš osový aparát oslovit a napravit i nedokonalý dotyk s podložkou. Vstupů do našeho těla je ale nespočetně a díky účasti na jógovém odborném kurzu jsem se seznámila s knihou: Zdravá chůze po celý život. Je velice poučná a hlavně pomůže pochopit zákonitosti, kterým možná nepřikládáme tak velký význam. Proto se spolu tentokrát podíváme do nižších pater našeho těla a rovnou na to nejzákladnější, které nás spojuje s matkou zemí.

Asi by mě to ani nenapadlo nad tím takto uvažovat, ale stejným procesem si prochází i naše páteř, ruce a i další části těla, takže je to vlastně logické. Asi před 4 miliony let pračlověk začal chodit. Potom chodil a chodil, pořád se někam přemisťoval, až se před 6 tisíci lety usadil. No a člověk sedavého typu začal vznikat cca před 100 lety. Noha se měnila přizpůsobením na zátěž, kterou člověk svým vývojem potřeboval. Objevila se snaha více používat ruce, a tak se musel postavit plně na obě nohy. Naše tělo neumí jen tak nečinně přihlížet, ale snaží se přizpůsobit a vlastně nám v našich touhách vyhovět. Chodidlo tedy zmenšilo svou opěrnou plochu a zmizela i úchopová funkce palce. Díky jeho velké změně se stává také velice křehkým a náchylným článkem chodidla. Proces to byl dlouhý a ještě nemusí být u svého konce, proto se snažme naše nožičky opečovávat a hýčkat.
Naše nohy jsou velice hravé, ač to dnes nemusí tak působit, ale chtějí zažívat stejné procesy, doteky a jiné stimuly, které mají naše ruce. Dostali jsme je trošku do kouta tím, že jsme je okradli o prostor, pohyb, vzduch a stimuly. Staly se z nich vězni. Místo variability jsme jim dopřáli nudu. Jsou tedy trošičku líné. Tím, že strnuly, dávají o sobě často vědět bolestmi v podobě ostruh, kuřích ok a začínají se deformovat.
Pevná základna našich nohou znamená úspěch pro patra nad ní. Jednotlivé části těla mají tak nejlepší výchozí pozici pro to, aby se mohly správně vyvíjet. Jak už víte, vše souvisí se vším, proto i vztah nohou a zbytku našeho těla má komplexní povahu. Můžete si to vyzkoušet ve stoji. Jen při pohybu pánví do vysazení a podsazení můžete vnímat jiný tlak na vnitřní a vnější hraně chodidla. Při vystrčení zadečku (lordóze), se osy nohou mají tendenci stáčet dovnitř stejně jako paty a vznikají tzv. nohy do ,,X“. I tady upozorňuji na to, že vstupů do těla je několik, takže postavit dobrou základnu od nohou, či středu těla je pořád správná cesta k harmonii☺ a vy sami si můžete zvolit, na který vstup vaše tělo lépe reaguje.

Když jsme se postavili na dvě nohy, samozřejmě se nároky na naše tělo staly mnohem vyšší. Nevím, jak to naše tělo udělalo, ale dokázalo spojit stabilitu, rovnováhu, tlumení nárazů a lehkost do jednoho☺. Zdokonalilo naše chodidlo tak, abychom ho mohli plně využívat pro pohyb po dvou končetinách. Spirála – zázrak přírody. Tento nádherný přírodní počin, který můžete pozorovat, když roste malý lísteček, či rostlina. Lidská DNA je rovněž stočena do šroubovice. Spirála je ohebná a stabilní. A co je tedy součástí spirály lidské nohy?
Rotace – 3D dimenze, nebo také rotace ve třech směrech. Krásně lze tuto teorii vysvětlit na principu ždímání ručníku. Vezměte si do rukou ručník, chytněte každou rukou jeden konec a začněte otáčet konce ručníku proti sobě (ždímejte). Mezi vašima rukama se začne tvořit pevně stočená spirála. Když budete točit dál, můžete sledovat, vytvoření klenby – oblouk ve tvaru písmene C. Kdybyste točili ještě dál, konce ručníku se zatočí do tvaru písmene S.
Nejlépe je to vidět na obrázcích z knihy – Zdravá chůze po celý život:

Rotace, C oblouk a S oblouk tvoří naši zázračnou klenbu. Na posledním obrázku máte červenou vyznačeny jednotlivé části spirály. Když byste položili takto pevně stočený ručník na zem, stojí na zemi pevný oblouk, pokud ukotvím na zem jednu stranu pevně, může se bez zničení oblouku přisunout druhá a obráceně. Takto by mělo naše chodidlo chovat, udržovat si aktivní klenbu a dotýkat se základními body opory s podložkou, ale k těmto bodům se ještě dostaneme.

Kostra chodidla obsahuje 28 kostí. Když aktivujeme a cvičíme pro správnou funkci nohy, upravujeme čtyři hlavní opěrné body – základní klouby palce a malíku, vnitřní a vnější stranu patní kosti. A proč čtyři? Protože chceme obsáhnout co největší styčnou plochu s podložkou.
Popis ostatních částí nohy a jednotlivých kůstek krásně doplňuje obrázek 2.

Správné nastavení čtyř základních bodů opory. Když se podíváte zezadu na člověka stojícího před vámi, měla by být jeho patní kost vzpřímená z obou stran, stojí kolmo k zemi. Zepředu byste měli vidět, jak nártní kosti tvoří plynulý C oblouk (obrázek 1), jednotlivé kůstky nevykukují na povrch, prsty jsou volně roztaženy na podložce a příjemně se do ní vpíjí, chtějí s ní splynout. V chodidle cítíte příjemnou aktivitu, ale ne křeč nebo ztuhlost. Celé chodidlo má touhu být s podložkou v blízkém kontaktu, proto jsou čtyři body opory našimi ,,průvodci“ ve styku se zemí.
Pokud chceme zjistit, jestli člověk opravdu používá spirálu nohy, vyzkoušíme přiložit své prsty pod základní kloub palce a vnější stranu paty a poté zkusit základní kloub malíku a vnitřní stranu paty. Tímto dodržujeme princip spirály.
Většině z nás padá vnitřní strana paty směrem dovnitř, přitom oblast patní kosti se díky spirálovitému mechanismu potřebuje stáčet ven, oproti základnímu kloubu palce, vzpomeňte si na tomto místě, jak jste stáčeli ručník proti sobě. Nad patou se nachází hlezenní kost, jak můžete vidět na (obr. 2), která spojuje chodidlo s kostí holenní. Takto jsou přenášeny dobré či špatné síly a tlaky do vyšších pater. Postavení naší nohy a hlavně tedy její stabilita ovlivňuje kolenní kloub, kyčelní kloub, bedra a samozřejmě i další části páteře. Když bude jedna strana paty přepadávat ven nebo dovnitř, nemůže mít koleno dobrý základ obou stěn, které by mu dovolily stát na základně v rovině (centrovaném postavení). Tlaky na jedné straně se zvýší a to může při dlouhodobém působení způsobit bolesti svalů, vazů a poté i obroušení menisku.
Uprostřed nohy, tvz. ,,středonoží,, (obr. 2) můžete vidět důmyslnou architektonickou výstavbu v podobě klínovitých kostí a dlouhých nártních kostí. Klínovité kosti se při vyšší zátěži vkliňují ještě více do sebe a noha se tak stává ještě stabilnější (opět známé ždímání ručníku). Na stejném principu, jako naše noha, fungují i římské oblouky, či iglú, nemají žádný opěrný bod uprostřed a přece krásně stojí☺.
Při chůzi je zapojení jednotlivých částí chodidla následující: podložky se dotkne pata, poté malík a nakonec nás od podložky odrazí palec. Už jsem zmínila, že je palec velice křehkou a vývojově velice zkoušenou částí chodidla. Z tohoto důvodu je třeba se odrazit nejen od základního kloubu palce, ale odraz musí přejít přes celý palec, abychom právě základní kloub nepřetížili a drobné sezamské kůstky (Obr. 3), nás nezačaly bolet.

Přednoží (Obr. 2 vpravo) tvoří příčnou klenbu, která slouží jako tlumič nárazů při akci, ale samozřejmě pouze za předpokladu, že jej správně používáme. Dle studií je v největší míře přetíženo při chůzi právě přednoží. Při správném odvíjení chodidla vzniká tzv. vlnovitý pohyb a to tak, že právě přednoží jakoby obejme co největší plochou podložku, drobné svaly prstů se roztáhnou, nakumulují tak v sobě sílu pro odraz (jako když natáhnete gumu) a nastává odrazový impuls nohy od podložky, kdy se může nahromaděná energie uvolnit (Obr. 4).

Svaly chodidla, stejně jako jeho kostra, jsou důmyslně konstruovány tak, aby pomáhaly našlapování, tlumení nárazů, správnému odvíjení chodidla a v neposlední řadě odrazu.

Pokud se podíváte na obrázek 5, můžete vidět důmyslnou šroubovici i ve svalech. Lýtkové svaly plní funkci dobrých tlumičů a odrážečů. Holenní svaly podporují funkci ,,ždímání ručníku“ a tedy spirálu nohy. Krátké svaly na noze, které jsou tak hodně diskutovány a procvičovány při plochonoží, jsou takovými podpůrnými prostředky pro pružnost a pevnost klenby. Klenba může být zkrácená – vidíme vysoký nárt, nebo jsou svaly ochablé a prodloužené – plochá noha. Na drobné a krátké svaly chodidla je zaměřena většina cviků a bývá jim přiřazována větší pozornost. Noha ale funguje jako celek, jak už jste z její stavby a funkce jednotlivých částí zjistili a tudíž je potřeba dodat i cvičení komplexnost. Máme zde ještě drobné, ale neméně důležité svalstvo podporující funkci příčné klenby. Patří k tlumičům nárazů a dodává sílu při odrazu. Když jedna skupina svalů funguje více, či méně, dovedete si představit, jak jsou kosti přetahovány do různých směrů a kvalita centrace chodidla, jeho spirála a tedy i celá funkce je zde porušena. Svaly jsou aktivní složkou, tu měnit můžeme, u kostí už takové štěstí potom nemáme, proto je třeba noze aktivitu dodávat a podporovat aktivní složku nohy k probouzejícím a cíleným činnostem.

Naše nohy toho pro nás dělají velmi mnoho. Zkuste si jen skopnout malíček, nechat zarůst nehet, či chodit v malých botech nebo na vysokých podpatcích. Zjistíte, že se potom postavíte s bolestmi, chůze je doprovázena přinejmenším pajdáním, nebo v horším případě nemůžete ani došlápnout. Každá ,,drobnost“ na nohách nás tedy ovlivňuje i na celém zbytku těla.
Nohy vám poděkují, když budete nosit dostatečně prostorné boty, nebudete je utlačovat v  menších číslech a zároveň jim nebudete dopřávat boty tak volné, aby v nich noha lítala a nedokázala se uzemnit. Opusťte tvary bot, ve kterých se noha tísní jako sardinky v konzervě. Dopřejte jim dostatek vzduchu, aby se mohly nadechnout, otužit v různých teplotách a hlavně se nenudily nedostatkem podmětů. Pokud jsou podměty i pro nás stále stejné nebo nedostatečné, začínáme se nudit a hlavně zpohodlníme a zlenivíme ☺. Různé terény vytváří v nohách různé vjemy a ty jsou spokojené a posílené novými vědomostmi☺. Chůze po tvrdém podloží přestane nohu bavit velice brzy a nebude vám za ni vděčná. Děti objevují krásy dotyku s podložkou s velkým nadšením a jejich nožička hledá s chutí nové podměty, to ale neznamená, že by noha ztratila zájem v pozdějším věku☺. Radost z učení jim zůstává, takže se nebojte začít kdykoliv☺. Začít můžete jemnou příjemnou masáží, protažením či otužováním, to si budou vrnět blahem☺. A v dalším článku přidám pár praktických typů.